Konkurenceschopnost firem, regionů i států je určována úrovní produktivity, s jakou využívají alokované zdroje, přitom jedním z hlavních faktorů zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti jsou inovace. Současný pohled na inovace je založen na systémovém přístupu, podle kterého firmy neinovují izolovaně, ale v interakci s dalšími účastníky inovačních procesů. Teorie systémů inovací se stala jedním z hlavních východisek k porozumění znalostní společnosti, ale také nerovnoměrností ekonomického rozvoje v zaostalých regionech, které se dají vysvětlit pomocí tzv. inovačního paradoxu. Podle něj se zejména na regionální úrovni projevuje nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po finančních zdrojích a nabízených a poskytovaných službách při tvorbě a využívání znalostí na podporu inovací. Příčinou je nízká regionální kapacita tyto znalosti, fondy i služby využívat. Řešením se zdají být regionální inovační strategie, s jejichž podporou začala EU již v 90. letech. Cíl předkládaného článku je dvojí. V teoretické části objasňuje principy systémů inovací a inovačního paradoxu, jehož řešením je rozpracování regionálních inovačních strategií. Ve druhé části analyzuje a shrnuje přístup k regionálním inovačním strategiím v EU a v Česku v posledním desetiletí. Vyvozuje, že formální dokumenty inovačních strategií nemusí být nezbytnou podmínkou rozvoje systémů inovací.
Tijdschrift beschrijving